OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Francouzské screamo je sousloví podobně silné jako italská pizza, skotská whisky nebo švédský death. Pokud k tomu prvnímu přidte dostatek rozervaných epických ploch a postrockového minimalismu, hodně saké, sushi a ždibec sludgové bažinatosti, získáte základ žánrového teritoria, ve kterém se AUSSITÔT MORT pohybují. Když dodám, že v této kapele najdete někdejšího člena AMANDY WOODWARD, asi ani nebudu muset pokračovat a mnozí si velmi živě představí, jakou hudební produkci pod názvem kapely hledat. Musím je však upozornit na jednu věc. Frantíci nejsou tak docela věrní své domácí žánrové škole, rádi si odskočí pro inspiraci k japonským samurajům nebo do dřevorubecké školy stonerových rockerů.
Před dvěma lety jsem se u této bandy rozplýval v reportu z Fluff Festu a jsem moc rád, že nyní mohu vyrovnat dluh vůči studiovému počinu. Žánrovou paletu, ze které je album „Montuenga“ namícháno, jsme si přiblížili v úvodním odstavci. Francie tu sice nekouká z každé noty, ale řekněme z každé třetí nebo čtvrté. Francouzský odér tvorby AUSSITÔT MORT je přesto více než patrný a nutno podotknout, že tady rozhodně nejde jen o jazyk, do kterého jsou zavinuty texty. Tady jde o sympatické, ležérně elegantní drásavé aroma, které má charisma a šmrnc, jenž je typické pro hardcoreový underground v zemi vinné révy a křupavých bagetek.
Pamatuji si, že když AUSSITÔT MORT zabředli do minimalistických aranží, které stáhly dynamiku kapely do sotva slyšitelného ambientu, mnohasethlavý dav na Fluffu před nimi také ztichnul. I lidi, kteří se bavili někde vzadu, přestali s vykecáváním a začali se zajímat o to, co se to vlastně děje na scéně. Jako by kapela měla dálkový ovládač na publikum. Na aktuálním nosiči je to stejné. AUSSITÔT MORT si rozverně hrají s dynamikou a jejím prostřednictvím si dokáží udržet pozornost i při rozvleklejších klidnějších motivech, kde vokál jen dobarvuje sytě temný apokalyptický základ. Od tlustých hrubých kytarových repetetivních hradeb přes cinkavé dekorace a smyčcové mazanice, od intenzivních lebku drtících tlaků po lehký vánek, který si vám zvesela cuchá vlasy.
Fanoušci AMANDY WOODWARD mohou být trochu rozčarováni z toho, že AUSSITÔT MORT nemají tolik živočišnosti a syrovosti, rádi se pozastaví a soustředí se na detail. Nadšení však budou všichni, kteří vyhledávají nešablonovité uřvané kapely, nebojící se zajet mimo žánr.
Francouzský žánr podle japonské screamo školy.
7,5 / 10
1. Mort! Mort! Mort!
2. Une Heure Plus Tard
3. Que Le Veilleur Gagne
4. Huit (Part One)
5. Huit (Part Two)
6. Le Kid De La Plage
7. On A Qu'à Se Dire Que L'on S'en Fout
8. Le Prophète De Malheur
Montuegna (2008)
6 Songs (2006)
split w/ BALBOA (2006)
Demo LP (2006)
Demo (2005)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Purepainsugar, Level Plane Records, Pure Pain Suga
Stopáž: 35:41
Produkce: AUSSITÔT MORT
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.